Historie

V poválečných letech bylo zřejmé, že pro československou energetiku bude potřeba vybudovat laboratoř velkých proudů (zkratovnu) a laboratoř vysokých napětí vysokých napětí.

Laboratoř se skládá ze dvou architektonicky spojených objektů. Budovy správní, kde byly umístěny kanceláře, dílna, menší laboratoře a pomocné provozy, která v druhé polovině přecházela v Malou zkušební halu, v jejímž suterénu se nachází strojovna. Malá hala byla pak spojena účelným meziprostorem s dominantním objektem Velké haly (podlaha 24×30 m, výška 27 m). Neobvyklý zkosený tvar a umístění v běchovickém areálu činí budovu viditelnou na vzdálenost desítek kilometrů.

 Brožura EGU HV Laboratory a.s. ke stažení

Historie EGU ve fotogalerii

Výstavba haly se prováděla na dvě etapy. Po betonáži první části skeletu bylo bednění přesunuto po kolejích na druhou polovinu.

Výstavba haly se prováděla na dvě etapy. Po betonáži první části skeletu bylo bednění přesunuto po kolejích na druhou polovinu.

V původním projektu byl i přívod vedení 400 kV přímo na průchodky umístěné v severním štítu Velké haly.

Ve druhé polovině Velké haly byl umístěn rázový generátor od švýcarské firmy Micafil s výstupním napětím 3 200 kV.

Součástí vybavení Malé haly byl i vzduchový transformátor německé firmy Fischer z Kolína nad Rýnem o výstupním výkonu 250 kVA. Zařízení vyrobené v roce 1932 bylo do Běchovic převezeno z první, ještě předválečné laboratoře vysokého napětí, která se nacházela v objektu Holešovické elektrárny.

Kaskádní soustava pro zkoušky nejvyšších střídavých napětí byla složena ze tří transformátorů o výkonu 3x 750 kVA.

Ovládací a měřící vybavení laboratoře bylo na nejvyšší úrovni tehdejší doby.

Vestavěná vlečka z Běchovického nádraží umožňovala provádění zkoušek drážních trakčních vozidel nebo výkonových transformátorů pro jaderné elektrárny.

Vestavěná vlečka z Běchovického nádraží umožňovala provádění zkoušek drážních trakčních vozidel nebo výkonových transformátorů pro jaderné elektrárny.

Pro zkoušky zařízení o velikosti napětí přesahující možnosti izolačních vzdáleností velké haly byla později zřízena Venkovní zkušebna. Střídavé napětí se přivádělo do jejího prostoru průchodkou Micafil umístěnou v jižním štítu.

Součástí venkovní zkušebny byl rovněž Rázový generátor TuR Dresden o výstupním napětí 7 MV a stavební jeřáb MB sloužící k zavěšení testovaných konfigurací izolačních závěsů vedení vvn.

K zachycení rychlého průběhu rázové vlny z impulzního generátoru (50 µs) se používaly fotografické přístroje Polaroid nastavené na dlouhou expozici, které byly přichycené k obrazovkám osceloskopů.

Zkouška odolnosti vojenského vozidla proti elektromagnetickému impulsu, který je součástí termonukleárního výbuchu.

Výboje z venkovního rázového generátoru TuR při plném výkonu dosahovaly délky až několika desítek metrů.

Zkouška koróny zapouzdřeného odpojovače 400 kV.

Zkouška atmosférickým impulsem simulující úder úder blesku do křídla letadla.

Detektor vysokofrekvenčních rušivých výbojů VYZER, vynález ing. Kočiše.

Externí měření při budování přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně v oblasti Jeseníků.

Proudový impulsní generátor s výstupem 200 kA.

V 80 letech byla sestava kaskádních tranformátorů přemístěna do venkovní zkušebny ke zkouškám uvažované nové distribuční sítě 650 kV.

Původní provedení kulového jiskřiště, které se v počátcích používalo především na měření impulsního napětí. Průměr koulí – 1500 mm.